Zacharias si na své dětství nepamatuje, nebo se spíš snaží zapomenout. Otce a matku nikdy nepoznal, vyrůstal se svou sestrou Riou v jednou z církevních sirotčinců v hlavním městě Fiplinu. Nebylo to moc šťastné - peněz bylo málo a sirotčinec byl chudý, aby si vydělali na jídlo, vyráběli děti pod dohledem sester z církve boty. Obyčejné levné boty, které se prodávaly hodně pod cenou, aby se vůbec prodali. Zatím co Ria byla vždy ta vzornější, Zachary byl spíše to divoké ne příliš snadno spoutatelné dítě. Neposlouchal a bylo jedno kolikrát se musel jít vyzpovídat, nebo kolikrát musel na tvrdé podložce klečet a odříkávat modlitby až do svítání. S každým trestem poslouchal méně a méně a zároveň se vzdaloval lidem. Rozuměl si s kocourem, který lehával na hřbitovní zdi, každou neděli místo okopávání a starání se o náhrobky, jako ostatní se věnoval kocouru, kterého pojmenoval Ir, nejdřív se ho snažil přimět, aby seskočil ze zdi, trvalo to několik dní než si uvědomil, že bude muset použít nějaké donucovací prostředky - pomocí piškotů, které ukradl z kuchyně přiměl Ira nejen seskočit ze zdi, ale po několika dnech intenzivního snažení, kocour shazoval z jabloně jablka, kdykoli mu to Zachary přikázal. Obdobně se mu podařilo vycvičit i vránu a jednoho holuba, každou neděli tak jeho holub shodil pěknou bombu na vrchní sestru Marii a Zachy za to, každou neděli musel ke zpovědi, odkud ho otec posílal do pokoje, protože to předsi nebyla jeho vina, že ten holub nemá v lásce sestru Marii. A takhle to šlo dál a dál, Zacharias se vzdaloval všem dětem v sirotčinci i své sestře, která se k němu nechtěla přiblížit, aby ji nevtáhl do problémů, dokud mu nebylo právě patnáct let. 

V patnácti dostal jeho pobyt v sirotčinci pořádnou tečku, byl obviněný z toho, že zabil mourovatého kocoura, aby jej obětoval Satanu - dlouholeté trýznění sestry Marie si vybralo své. Nejen že ten kocour o kterém mluvila byl jeho nejlepší přítel Ir, ale zároveň ho nemohl zabít, on byl celý den na trestu - odříkávat modlitby. Tehdy dostal domácí vězení. Ovšem nesmířil se s tím, byl nevinný a nikdo mu nevěřil. Nikdo, dokonce ani jeho sestra neviděla to, jak moc ho ztráta Ira bolí. Proto ještě tu noc ze sirotčince utekl a nechal vzkaz pro svou sestru - ačkoli se odcizili slíbil, že se pro ni vrátí. 

Následujících několik let, žil v lese, z toho co našel a jak mohl. Nejprve hodně kradl, každý koho potkal nakonec zjistil, že mu něco chybí, nejprve mu to nešlo a často ho chytili a spráskali opasky, a když se jednalo o movitější cestovatele, dostal pár pořádných ran bičem - proto má na zádech dodnes hluboké jizvy. Potloukal se takhle dlouhé čtyři roky po lese, až do svých devatenácti, kdy narazil na jednoho spícího vojáka z Fiplínské armády. Nejprve chtěl jeho meč ukrást a ve městě prodat, aby si mohl koupit nějaké jídlo, ale meč se mu zalíbil a nechal si ho. Začal s ním zkoušet různé otočky a to co odkoukal od vojáků ve vojenském táboře, kam se chodil občas podívat. I obstarávat potravu se stalo jednodušší, když mě po ruce ostrý meč. A když si jednou pochutnával na srně, objevil se v jeho blízkosti vlk. Zuřivě na něj vrčel, ale Zachary se zrovna dnes o své jídlo dělit nechtěl. Už žil v lese dlouho a kdyby snad měl někdy vlkovi ochotně předat své jídlo, musel by to být jeho poslední den. Ale místo toho, aby vlka zabil, vzpomněl si na Ira. Následujících několik hodin strávil postupným získáváním důvěry mladého vlka - inu vlka, mohl by říct, že to tehdy bylo ještě vlče a on si ho nechal. Během dvou let Eleas - jak vlka pojmenoval, zcela přilehl k Zacharymu jakožto ke svému pánovi. Zachariasovi bylo právě 21 let, když se poprvé odvážil jít do města a hledat svou sestru Riu, pro jeho smůlu sirotčinec už nebyl sirotčincem, ale ubohou levnou ubytovnou, ani sestra Marie už nebyla k nalezení. Otočil se na patě a s Eleasem v patách se rozhodl z města odejít. Nenáviděl lidi kolem sebe, jak vše přehlížejí, jak se na něj dívají, jak se strachy třesou před jeho vlkem. Až na jednoho. Jednoho muže, který jej zastavil a nabídl mu velký obnos peněz, když někoho najde. Najde a přivede mu ho. Přijal to. 

Netrvalo mu to ani týden a dívku, pro kterou ho muž poslal našel. Dovedl mu ji a vzal si své peníze, pamatuje si, jak ho prosila, aby ji tam nevodil, ale bylo mu to jedno, cokoli co mu řekla mu bylo jedno, dělal to, protože chtěl peníze a ty dostal. Konečně si mohl dovolit pořádné oblečení z pravé kůže. Jeho meč, byl opět pěkně ostrý a toho jídla. Brzy si tu práci oblíbil a už u ní zůstal. Časem v lese našel zraněného kolibříka, kterého ošetřil a nechal si ho. Byl to projev jeho velkého srdce, bojoval jen se sobě rovným, zraněný protivník není protivník. Kolibříka pojmenoval Ra. Není to příliš přínosný kamarád v boji, ale za to je to velice dobrý pomocník, když potřebujete ukrást někomu nějaký list nebo minci. Ra je tedy něco jako straka, když ho Zachary pošle, donese mu i rubín z vašeho krku.