Rodina, do které se narodil, by se jen těžko dala považovat za idylickou, ale ani jeden z jeho rodičů to netvrdil. Ostatně u Dragonisů to je zkrátka tak, že nemají partnera na celý život, pokud se nejedná o pouto druhů. To jeho otce nepotkalo, takže se Rey narodil bez jakéhokoli svazku či jistoty mezi jeho rodiči. Ostatně jak otec tak matka byli součástí armády, kde se poznali a jeho narození byl jen výsledek jednoho vzplanutí. 

Se svojí matkou nestrávil mnoho času, zaprvé nebyla mateřský typ a zadruhé stejně jako každé dítě jeho druhu musel nastoupit k výcviku už v pěti letech. Na rozdíl od Illyrijců u jeho druhu pohlaví nikdy nehrálo roli, díky čemuž se hned na počátku svého výcviku setkal se svojí o deset let mladší sestrou. Samozřejmě měli jen stejného otce, ne matku. Počítáte správně, že to bylo po deseti letech, co sám Rey nastoupil k výcviku, jenže jako dlouhověké bytosti mají Dragonisové tu výhodu, že mohou nové bojovníky trénovat pečlivě a mají dostatek času. Navíc naučit malé Dragonise vnímat všechnu svou sílu a magii, kterou mohou při boji využít není nic snadného. Za prvních deset let výcviku se tak Rey dostal maximálně k boji beze zbrani a učení se kontrolování své vlastní moci. 

Jak už bylo řečeno, tak svou sestru poznal ve svých patnácti letech. Stejně jako jeho jí do tábora odvedl jejich otec, což byl také důvod, proč Rey okamžitě zjistil, že má sestru. Byly si podobní, jak ve své vílí, tak v maskované podobě. Ve vílí měli oba červené šupiny, ač Reyovi byly o poznání tmavší a v lidské měli oba blond vlasy a modré oči. Podoba ale nebylo to jediné, co měli společné. Oba postupem času zjistili, že dělat si legraci z ostatních je pro ně skvělým využitím volného času. Tak se tedy stalo, že Rey se svou malou sestřičkou trávil každou volnu chvilku během výcviku a stali se z nich skuteční sourozenci.

Postupem času a také vývojem výcviku se Rey naučil ovládat svojí magii, kterou vždy využíval hlavně ke zbystření svých smyslů. Stejně tak se naučil lépe ovládat svou sílu, aby nehrozilo, že při obyčejném podání ruky dotyčnému rozdrtí kosti, ale na druhou stranu, aby jí dokázal využít v případě potřeby v boji. Taktéž se naučil ovládat všemožné zbraně od mečů, přes sekery, palcáty, kladiva, kopí až po dýky neb nože. Samozřejmě jako správný Dragonis také dokáže střílet z luku, ale ten se nikdy nenaučil mít rád. Střílet umí, ale raději si zabojuje na blízko. Taktéž se musel učit jízdě na koni, jenže od chvíle, kdy mu sestra oplatila jeden žertík na její účet tím, že mu vyděsila koně, který ho ze sebe shodil na ne zrovna moc pohodlný kámen a málem si tak Rey zlomil vaz, nemá koně moc v lásce. Ovšem jezdit na nich musí, takže se překonává, ale dává přednost chůzi. 

Po několika desetiletích výcviku, kdy se naučil všem možným a snad i nemožným způsobům boje byl Rey naverbován jako většina Dragonisů do armády. V ten okamžik také opustil Nivru, která ještě podstupovala výcvik, a stal se členem třetí legie fiplinské armády. Tady se teprve ukázalo, jak si dokáže poradit v otevřeném střetu, na bojišti, kde se odehrávají stovky soubojů naráz a jeden nikdy neví, odkud přijde rána. Několikrát mu zachránilo život jen to, že byl Dragonisem a části jeho těla chrání šupiny. Ovšem nelze říct, že by z každého boje vyšel bez šrámů. Ač je těžší Dragonise zranit, není to nemožné, takže i on si z některých bitev odnesl šrámy, které ho ale na druhou stranu učili a on se vyvaroval udělat tu stejnou chybu, která by ho mohla do budoucna stát život. Navíc jako bytost vlastně zrozená k boji neměl nejmenší problém se přizpůsobit bitevní vřavě a sžít se s tou touhou po boji.

Se svými spolubojovníky, ze kterých většinu znal z výcviku nebo kteří byli převážně Vespeři, si rozuměl, ač ho někdy nesnášeli za jeho žertíky a až přehnaně veselou povahu, naučil se s nimi vycházet, ale jen těžko by někoho z nich chtěl nazývat přítelem. Neznal je natolik, aby si byl jistý tím, co jsou vlastně zač. Ovšem věděl to, že jim do rukou bez váhání vloží svůj život, jelikož je viděl bojovat a byl jen rád, že někdo jako oni mu kryjí záda.

Během svých let v armádě se se svou sestrou setkal jen dvakrát. Jednou, když byla ona naverbována do druhé legie a sama ho vyhledala a podruhé ve chvíli, kdy byl Reyner odvolán z armády a povolán do Evasirské elitní jednotky, což znamenalo jen jediné. Spolupráci s jeho otcem. Tehdy se se sestrou rozloučil a dal jí rady ohledně boji v bitvách, pak už vyrazil za svým otcem. 

V Evasirských elitních jednotkách nestrávil mnoho času, protože krátce poté, co tam byl povolán a zjistil, že se svým otcem zase až tak moc dobře nevychází, byl vybrán k tomu, aby se stal součástí královské stráže v Cyře, protože právě tamní vládkyně zvítězila v souboji o nadvládu nad vílími říšemi. Evasir jakožto vojensky zaměřená země s nejlepšími vojáky byla proto požádána, aby nová královna získala stráže odsud. 

Po příchodu do Cyry bylo jako první Reyovi oznámeno, že se tu nesmí procházet ve své vílí podobě, protože zdejší víly nebyly na Dragonise zvyklé. Jistě, to byla hned první věc, kterou na něj vybafli a která se mu logicky nelíbila. Jejich kapitánem se stal muž z rodu vznešených víl z Evasiru, předpokládal, že to byl nějaký generál nebo něco takového, ale to Reyovi stejně nebránilo v tom, aby ho ihned po tomhle příkazu konfrontoval ohledně toho, že Dragonisové nejsou zvyklí skrývat svou podobu, jako by se za ní snad styděli. To jeho kapitána, Darfina Hervena, ovšem nezajímalo ani v nejmenším. Příkaz byl příkaz, takže ať se to Reyovi líbilo nebo ne, musel chodit po Cyře v podobě, kterou mu vytvořila jeho magie pro potřebu skrytí jeho přirozené podoby. 

Ač měl s kapitánem mnoho rozepří a ne málokrát si z něj udělal legraci, každý musel uznat, že přímé příkazy Rey plnil bez sebemenšího zaváhání a byl ve své práci svědomitý. Nejspíš to byl také důvod, proč ho i přes protesty samotné královny, Dorfin jmenoval svým nástupcem, když byl ze závažných důvodů odvolán zpět do Evasiru. Tak tedy spadla tato vedoucí pozice do klína Reynerovi, který o to ani nestál. Raději by se sekerou v ruce oháněl někde na bojišti než se staral o bezpečí královny, ale i tak už si na to zvykl. 

Svojí práci bral vždycky zodpovědně, ale ani kapitán stráží není ve službě dvacet čtyři hodin denně, takže svoje legrácky tropil i zde, což se ne vždy setkávalo s nadšením královny. Bohužel, nejspíš více pro královnu než pro Reye, neměla mezi svými lidmi nikoho, kdo by byl schopný udržet na uzdě gardu Dragonisů i vznešených víl z Evasiru, které přísahali svou poslušnost právě Reynerovi. Tudíž jí nezbývalo nic jiného než ho občasně seřvat za to, jak jí lezl na nervy, ale nic moc s tím neudělala. Na rozdíl od královny k němu měl král trochu vřelejší vztah, což znamenalo, že už odmalička znal malou princeznu Tamalu, nad kterou měl dle králových slov sám bdít a hlídat, aby se jí nestalo žádné příkoří. 

Nedá se říct, že by tuto povinnost nebral vážně, ale přeci jen princezna byla ještě dítě, takže většina jeho dohlížení nad ní a její chůvou vypadala tak, že tropil všelijaké hlouposti, což na tváři princezny většinou vykouzlilo úsměv a její chůva ho vždy na oko hubovala a nadávala mu do nevyspělých bláznů. Těžko říct zda měla pravdu nebo ne. 

Po oslavě na počest princezny Tamaly ohledně přijetí svého patrona, či co za rituál to bylo, nastal velmi vzácný okamžik, kdy se Rey na něčem shodl s královnou. Ukázalo se totiž, že krále zabili jeho vlastní stráže na hranicích po incidentu, co se stal na oslavě. Rey si nikdy neliboval v krutosti, ale souhlasil, že viníci musí být tvrdě potrestáni, nechal tedy královnu, aby určila trest za smrt jejího manžela. Od té doby se o téhle situaci odmítá bavit. Má ji za vyřešenou a pitvat to nehodlá. 

Dál pokračoval ve své práci a dál měl svou veselou povahu, která mu vlastně dovolovala občas se postavit na odpor samotné královně a udělat něco, co neschvalovala. V těchto dobách to obnášelo hlavně to, že doprovázel princeznu mimo zdi paláce, kam jí královna tak ráda zavírala, a procházel se s ní po Cyře. Jelikož princeznu znal necelé století a viděl jí vyrůstat nebylo pro něj nic těžkého poznat, že se uvnitř zdí paláců trápí a zkrátka potřebuje někdy utéct někam ven.