Dětský pláč doprovázel zuřící bouři a při zázraku zrození se poštěstilo hned dvěma malým uzlíčkům radosti, i když jedno z dětí bylo mnohem méně oslavované. Její starší bratr byl pro rodiče, obzvláště jejich otce důležitější, než nějaké drobné děvčátko, které vypadalo, že už v matce začalo chřadnout a už dlouho nevydrží. Nikdo malé polovíle nedával velké naděje, a proto byl Kalu tím obletovaným. Měl ve všem přednost a dbalo se více na to, aby přežil chlapec, avšak po půl roce, kdy malá holčička stále přežívala i s malém, se jí konečně dostalo zasloužené péče. 

Nobu ale stejně neměla lehké žití, i když byli s bratrem jako jeden, vždycky si ho všímali všichni více, protože byl přeci jen větší zájem o mužského potomka. Když je náhodou navštívil otec, táhnoucí s armádou z Evasiru, jež jeho bratr král propůjčoval Fiplinu, vždy si našel čas jen na dětské hry s Kaluem, které ho pomalu ale jistě směřovali do vojenské vřavy. Za to Nobu byla odkázána na nudné soužití s matkou, která jí neustále vtloukala do hlavy, že nikdy nic valného nedokáže a jakožto žena se rovnou může přestat snažit, protože i přes vílí geny je po ní. Ale to Nobu spíše jen rozlicovalo a nutilo, aby jí dokázala opak. 

Už v pěti letech si umanula, že jednou něco dokáže bez toho, aby si postavení vybudovala díky sňatku. Slíbila si, že bude tvrdě dřít a prosadí se ve světě, který je jí podle matky zapovězený. Už tehdy se začínala stydět, že má s tou ženou něco společného, proto se více méně jako malá přestěhovala do domu hned vedle, kde bydlela její babička a dědeček. Tou dobou byl její děd skoro pořád ve vojenském táboře, takže tam byla se starší ženou sama, ale nikdy se s ní necítila znuděně nebo snad nasupeně jako s matkou. Larelai byla skoro pravý opak Marion. Sic byla porodní bábou, nikdy nepochybovala o jejích slovech, když vyprávěla svoje sny z mládí, jak se přidá k Fiplinským jednotkám. Ale Kotlík měl s ženou jiné plány, a proto jí v den, kdy nabyla dospělosti rozdrtil nohu. 

Babička jí byla inspirací, i když vlastně nic nedokázala a s postupem času, jak Nobu rostla, začal se projevovat její divočejší duch. Na rozdíl od bratra měla z vílí strany víc a odráželo se to i v její povaze. Nespoutané dítě, které nikdy nevědělo, kdy přestat a co všechno si může dovolit. Taky nikdy nedisponovala filtrem, který by třídil její myšlenky dřív než přijdou na jazyk. Právě proto se mnohokrát stalo, že se domů vrátila zbitá tak, že se neodvažovala jít do domu babičky, kde tou dobou už znovu byl její děd díky ukončení své služby v armádě a jako zasloužilý voják by jí musel naložit navíc, že se nedokázala sama ubránit, když rvačku sama vyvolala.

Nebyla ještě moc zběhlá v umění boje, protože jí k tomu nikdo nedal příležitost a nikdo s ní netrénoval, ale její umanutost jí nedovolila přestat ve svém předsevzetí. Nic nedokázalo zlomit její odhodlání bojovat. Byť jí všichni až na Larelai tvrdili, že je blázen, když si myslí, že by vůbec někdo uvažoval o tom, že by ji vzal do armády. Ani její děd, i když jí to vyloženě nevymloumal, nepodporoval jí v jejím snu, protože sám viděl, co vojáky čeká v Dyribthanském průsmyku, avšak tmavovláska si do svých čtrnácti nedala pokoj a nadále provokovala rádoby svalovce z její vísky ve stejném věku. Chtěla se naučit bojovat za každou cenu a namlouvala se, že rvačkami se to naučí, jenže se tak nestalo. Sic se dokázala trochu uhájit sama a vrátit pár ran protivníkovi, nikdy nepochytila tolik chvatů, aby stejně nešla domů jak spráskaný pes. Naposledy, když takhle vyprovokovala nesmyslnou bitku, za pomoci své nevymáchané pusy, přišla domů s monokly pod oběma očima, zlomeným nosem, roztrženým rtem a s komplet odřenýma rukama i nohama, jak jí za drzost ještě trochu protáhli po štěrku. Po tomhle její bratříček usoudil, že by se jeho umanutá sestřička měla naučit něco z boje, protože by díky své stupidní povaze mohla špatně skončit.

Takže jen co si poležela na lůžku v bylinkových zábalech, jež jí měli zacelit rychleji odřeniny a celkově zajistit rychlejší zotavení. Dokonce měla i to štěstí, že jediná výraznější památka na tuto rvačku byla jen malá jizvička na rtu, dokonce i nos se jí spravil tak, že by nikdo nepoznal, že byl kdysi zlomený. Ale z hezkého zotavení se moc dlouho neradovala, protože její drahý bratr jí dával na tréninzích pěkně zabrat. Sice by se mohlo zdát, že mají stejné šance, když jsou oba polovičními vílami, ale její bratr na tom byl jinak, zatímco ona tou dobou neměla tušení o svých stejně nechtěných schopnostech, on už věděl, jak na tom v tomto ohledu je. Neuměl se přeměnit do vílí podoby, ale i v lidské byl rychlejší, silnější a jeho smysly byli mnohem lepší než její. Proto svojí sestřičce vždycky spolehlivě nakopal zadek, když měli lekci. Ale na rozdíl od rvaček s kluky z vesnice se od něj naučila základy, na kterých poté stavěla a zlepšovala se.

Trénovali spolu dva roky, než její bratr usoudil, že je dost dobrá na to, aby se o ní nemusel bát a mohl jít za svým. Ale když odešel do Hendenu, aby se ucházel o místo v městské stráži, Nobu usoudila, že už je dostatečně dospělá na to, aby sama šla za tím svým. Takže se nechala naverbovat do armády, kde hned první den potkala pohromu v podobě Tollina dai Evasira, který ji okamžitě nechal odvolat z její stávající pozice v páté legii, která byla doménou hlavně lidí, ale stejně se vydávala do průsmyku. I přes značný nezájem během jejího dosavadního života nechtěl, aby šla na popravu. Dokonce si udělal tu škodu, že zůstal ve vojenském táboře, aby se ujistil, že jeden z jeho vzácných potomků nezemře, ale na rozdíl od jejího bratříčka jí tolik nešetřil. Neustále se válela na zemi a spát chodila tak rozbolavělá, že i ležet bylo utrpením. Její drahý tatík chtěl přijít na to, jestli je vskutku jen obyčejný člověk nebo v ní utkvěli i jeho geny. Takže z ní ždímal všechno, co se dalo, dokud jednou nezašel do takového extrému, že tím její smysly donutil přeměnit se na vílu. Přesněji řečeno řekl Dragonisskému vojákovi Autiornovi, aby útočil, dokud se buď nezmění nebo neumře na následky zranění a on jako věrný voják poslechl. Její tělo se pod tlakem ale skutečně změnilo, ale jen na zlomek okamžiku, než omdlela.

Probrala se po pár dnech v otcově stanu, kde ji pozoroval i s tím Dragonisským vojákem.  Poloviční víla, která se umí měnit z lidské podoby do vílí není taková rarita, ale Tollin usoudil, že ji dá střežit jako drahý kámen někomu, kdo má sklony drahokamy shromažďovat a zároveň ji může trénovat, když bude na nějaký čas v Evasiru.

To jí bylo zrovna osmnáct a procházela dalším tréninkem, který jí Tollin pečlivě naplánoval každý její den až do jejího návratu a bohužel většinu těchto dní zabralo trénování s Autiornem, který na rozkaz svého velitele nedával jeho dceři nic zadarmo. Nevěnoval jí pauzy, nenechal jí vydechnout, dokud nebyla večeře a nebyl prostor na spánek a i ten jí občas sebral. Dostal za úkol, aby se Nobu dostala do stoprocentní formy, takže jí týral bojem s mečem, který jí kolikrát málem urval ruce, během, po kterém div nevyflusla plíce, a v neposlední řadě i lukostřelbou a bojem na pěsti, aby byla všestranně schopná se ubránit a zasadit smrtící rány. Jen s těží ale dokázala porazit Dragonise, který byl oproti jejím skromným sto šedesáti centimetrům na výšku hora. Ale on vždycky trval na tom, že se musí naučit svoji výšku využít a že je mnohem mrštnější a když bude chtít porazí ho. Avšak to se lehko řekne, že? Sice se zlepšovala, ale nedokázala ho porazit, i když se snahami trápila celý rok, než se vrátil její otec. 

Jejími výsledky nebyl zklamaný, ale stále chtěl, aby se zlepšovala. Nebyl ale tak bláhový, aby si myslel, že zlepšení docílí v lidském těle, takže ji začal trénovat v nabývání vílí podoby i přes všechny její protesty a vrčení, že nehodlá užívat svých schopností. Zkoušel to po dobrém, tak že ji přiměl soustředit se a změnit své tělo, ale to nezabíralo, tak poté  přešel k násilnější metodě. Bojoval s ní každý den a každý den nepřestal, dokud se nezměnila do vílí podoby a pak chtěl, aby si ji udržela. Nepřestal s tím, dokud nepřišla na ten pravý impuls, který u ní změnu vyvolá a neudržela si podobu alespoň tři dny i během spánku a i tak jí kontroloval zlepšování. Poté zase pověřil Autiorna jejím tréninkem akorát že teď ve vílím těle. Větší rychlost, síla i pružnost nakonec po pár týdnech zaručila Nobě vítězství, když si na ně plně zvykla a teprve potom její otec uznal, že je připravená vydat se do průsmyku a svolil k tomu, ba co víc, zařídil jí i lepší postavení než, ve které mohla doufat. Po zatahání za pár nitek se stala generálkou druhé Fiplinské legie a její legie ji i uznala, protože se skládá hlavně z Dragonisů, které si získala už při projevení neústupnosti při tréninzích s Autiornem, a Vesperů, které stejně zajímal hlavně boj, ale byli ochotni ji přijmout už jen díky její evasirské části.

Avšak sama si u otce 'vydupala' ještě jednoho člena tábora, kterého chtěla do své legie. Byla jím Illyrijka, kterou často vídala v táboře s uniformou podřadnější legie než tou, kterou byli Illyrijci obvykle vyhledáváni. To jest samotná první legie princezny Haidy ara Valdrinor, jenže Kaylessa v ní nebyla a taky měla jizvami poznamenaná křídla. Prostě ji chtěla mít, když si ji Haida s tou svoji bandou netopýrů nevzala. Ale Illyrijka na to měla svůj vlastní názor a nehodlala Nobu mít členku tohoto legendárního vílího druhu jen tak. Takže si to přebrala tak, že ji chtěla jen díky tomu a vzala si ji k sobě i z lítosti nebo co... Každopádně to trvalo, než spolu začali vycházet a její bývalí trenér a nynější věrný přítel jí kolikrát říkal, že se na okřídlenou vílu má vykašlat, avšak jednou, když se s legií chystali na pochod k průsmyku, se ke Kay přištvala skupinka Illyrijských vojáků první legie a zasypávali ji urážkami a poznámkami na původ jizev na jejích křídlech. To ji nasoptilo, takže se to toho vložila a méně zaobaleně poslala netopýry tam odkud přilezli, než jim nakope zadek.  Bohužel její vlastní netopýrka si to zase přebrala po svém, takže se řádně poštěkaly před Illyrijci, kteří si neodpustili další kecy, což byla poslední kapka, díky které tomu nejbližšímu zlomila nos a na křídlo mu přiložila mu nůž ke křídlu, aby nezkoušel hlouposti, než je všechny poslala plakat k Haidě. S jiným postavením by si to nemohla dovolil, ale ona by se i tak nebála riskovat. Ale co se Kay týkalo, nechala jí v táboře brousit meče a sama s legií táhla do průsmyku.

Když se vrátila, naložila všem další výcvik, který je měl udržet ve formě a svého drahého přítele Autiorna pověřila, aby dal pořádně zabrat nespolupracující Illyrijce, jako tenkrát jí. Postupem času si k sobě ty dvě začaly budovat most a časem ho i upevňovali, když Kaylesse začalo docházet, že si ji k sobě nevzala z lítosti a i když si ji možná chtěla vzít díky rase, nic jí nedá zadarmo. 

Potom spolu pár let bojovali bok po boku v Dyribthanském průsmyku a skoro se vyrovnali první legii, i když se Nobu stále ještě učila strategii od zkušených evasirských vojáků, které měla na starost. Byli všichni na jedné lodi a ona se nebála se zeptat než, aby je všechny poslala na smrt, její funkce ji naplňovala, ale jednou se i se svou legií dostala do situace, ze které vedla jen jedna cesta, kterou byla ochotná podstoupit a tou byl ústup. Narazili na čtyři kruhy Černozobých a tři kruhy Žlutonohých, které by je dokázaly rozdrtit na prach a ona nebyla ochotná nechat jít svoji legii na smrt, takže zavelela ústup a už šlo všechno z kopce. Když se vrátili do tábora zjistila, o co všechno přišli, roky dobývané části průsmyku padly, díky jejímu rozhodnutí. Ale když si jí předvolala Haida, nehodlala se za své rozhodnutí omlouvat, zachránila životy svých mužů a přátel, takže ještě princezně mile ráda řekla svůj názor na ni a poslala ji k čertu. Potom byla s okamžitou platností zbavena své funkce a vyhozena z armády. Avšak přijala to s hlavou hrdě zdviženou. Její bývalí vojáci jí ještě vzdali hold, když opouštěla tábor s roztrženým pláštěm na znamení vyhození jejího vyhoštění z tábora. Měla tři měsíce do šestadvacetin, když se rozplynul život jaký ho vždycky chtěla.

Měla našetřenou slušnou dávku peněz za odsloužené roky, takže se nemusela bát, že by někde pošla bez práce, ale stejně o ni nestála. Čas od času se nechala najmout za žold, ale většinou jen utápěla svoji sebelítost v korbelu se zvětralým pivem. Ztratila všechno, ale litovala jen toho, že nevrazila jednu pořádnou pěstí všem, co jí řekli, že měla střežit průsmyk i za cenu životů celé její legie. Nikdy nelitovala toho, že se rozhodla neuposlechnout toho stupidního rozkazu, jenže to nic neměnilo na tom, že už neměla pro co žít, za co bojovat a stala se z ní troska. Z toho důvodu zpřetrhala všechna pouta a nenavázala je znovu i přes snahu ostatních.

Měsíce se jen toulala od jedné vsi ke druhé, občas se ji naskytla příležitost někde pracovat, ale většinou jen chlastala a uzavírala v hospodách stupidní sázky, ať už byli sebešílenější. Trocha toho života se v ní alespoň při jejich plnění dokázala probudit a zase si přišla jako někdo. Jenže potom přišla jedna sázka, kterou si radši měla odpustit. Konec konců vsadit se, že zvládne vykrást Karetskou královskou pokladnici nebyl zrovna nejlepší nápad, ale opilost je špatná kamarádka, která ji do toho postrčila a i nabídka, že ji ten dotyčný teleportu je od hranic Illyrijského pohoří a Fiplinu až do Keratu. Všechno šlo hladce, i když teleportaci si znovu vyzkoušet nechtěla. Ani nechápala, jak se vůbec dokázala dostat, ale nakonec bylo proniknutí do 'města' uvnitř hory celkem snadné, i když ne zrovna dvakrát příjemné za skutečnosti, že šla kanály a ty nebyly nijak zvlášť čisté, ale držkovala by více, kdyby se musela brodit páchnoucí vodou. Díky chodníkům po obou stranách utrpěl jen její nos. Když potom vylezla z kanálu na ulice karatského dvora, přešla do vílí podoby, aby nebyla tolik nápadná. Až poté se vypravila hned poklad, ještě stále měla pod kůží, takže ji ani netrápilo pomyšlení, jak by mohla poklady sama odnést natož smutná realita, že neměla šanci uspět. Takže se dál kradla chodbami pevnosti, když narazila na první stráž, o které si myslela, že musí být stráží pokladnice, takže se chtěla rvát, aby se tam dostala. Ale smysly zmámené alkoholem ji zradily, tělo se motalo a poslední, co postřehla byla silná rána do spánku a potom tma.