Můj osud ke mně nebyl vždycky vstřícný. Narodil jsem se do skvělé rodiny plné lásky, avšak velkého nepochopení. Jako nejstarší svého rodu jsem měl já nést jméno a zdědit naše panství – a že nebylo malé. Už od mala jsem se vymykal zvykům a nechtěl jsem se přizpůsobit drsné výchově mého otce. Ač jsem meč udržel, i ohánět jsem se s ním zvládl, mým jediným snem bylo vyrazit do dalekých krajů a poznat tamější lidi a všechno kolem. Často jsem se toulával přírodou a zachytával na papír kde jako „hovadinu“ – jak by řekli rodiče – a vzdělával jsem se, dá se říct sám.

Když jsem byl dost starý na to, abych se udržel na nohou a hlavně zvládl vzdorovat otci, vydal jsem se na toulky po našem království. Zavítal jsem i do středu všeho dění a poznal samotného nejvyššího pána. Čekal jsem, že bude zajímavější. Vždycky jsem se ale vrátil domů i za cenu výprasku a častého zamykání v pokoji. Ano, i jako dospělého mě uměli zamknout.

Když se ohlédnu zpět, můj život není zas tak pestrý, nebo zajímavý. Je konstantní a přesto nestálý, je stejný, ale přesto každý den jiný. Když mi bylo 47 let, rozhodl jsem se opustit svůj domov a už se nikdy nevrátit. Musím říct, že lepší rozhodnutí jsem udělat nemohl. Vydal jsem se do dalekých krajů, kde jsem se dal na učení skutečného umění, které mě vždy tolik naplňovalo. U svého mistra jsem vydržel několik let, ani jsem je nepočítal. Z nakradených peněz z domova jsem se zabydlel nad hostincem, kde jsem si udělal svůj skromný ateliér a živil se vším, co se dalo. Musím říct, že jsem byl vážně dobrý, dělal jsem díla i pro vysoce postavené pány, ale i pro ty, kteří jen chtěli akty do své pracovny. Nikdy nezapomenu na svá díla zvířat, která jsem jakožto domácí mazlíčky tvořil pro nafrněné paničky.

Ale i můj čas tady se rychle navršil a má touha po poznání cizích krajů zapracovala. Nejprve jsem myslel, že se opět usadím jinde a taky že ano. S krásnou Annou-Maree jsem se skoro oženil – v tu dobu jsem vážně hodně pil. Ale nakonec jsem po několik letech utekl i odtud. Od té doby jsem už desítky let na cestách. Vždycky někde zůstanu jen chvíli – pár měsíců, víc ne. Tento život mě činí šťastným, nemám potřebu se vracet domů, nebo se snad usadit. Potulný život mi dovolil poznat mnohé krásy světa, které nosím v mysli jako památku na všechno co jsem dokázal.

Nikdy jsem neměl v úmyslu někomu ublížit, ani své rodině, v hloubi duše je mám všechny rád a stýská se mi po nich, ale nemohl jsem roztáhnout křídla, ne tak jak bych chtěl a žít celý život svázaný zkrátka nedokážu. Dá se říct, že jsem se svého rodu a dědictví zřekl, vše teď leží na bedrech mého bratra, avšak za své jméno se nestydím. Můj život zůstává zcela otevřený a kdo ví, kam mě osud zavede.