Malý proutěný košík a v něm plačící novorozená holčička nedaleko vojenského tábora v královstvi Fiplin. Bůh ví co se stalo s matkou děvčátka, jestli snad byla přepadena, nebo tu dívenku nechala schválně? Byla by zemřela, na vyhladovění, chlad a nebo by se stala krmí divoké zvěře, kdyby ji nenašel voják, který ji vzal sebou do tábora. Dívenka dostala jméno Írimë, líbezná, možná pro její jemnou tvář nebo krásné kaštanové oči. Bůh ví, proč tohle jméno, když nakonec byla vychovávána jako chlapec. 

Od malička si hrála s luky a meči a pomáhala vojáku v jeho zbrojírně. Nejprve dělat nepořádek a neustále něco shazovat. Později mu vedla záznam do knih co všechno vyrobil - jen co se naučila číst a psát a pak se učila mu pomáhat zbraně vyrábět. Během toho se učila jezdit na koni u jednoho ze svých "strýčků" v táboře plném vojáků. 

Když jí bylo deset vyrobila si luk sama sobě a začala se z něj učit střílet. Její život byl idylický, učila se bojovým uměním, střelbě z luku a kuše, učila se používat meč a vyrábět zbraně. K čemu by jí byly šaty, když mohla mít kalhoty, k čemu vyšívání, když se mohla půl dne prohánět n a koňském hřbetě lesem. Její život byl pro ni idylický, tábor znala jako své vlastní boty a nikdy ho nechtěla opustit. Voják jí vyprávěl o světe kolem o královstvích, vílách a čarodějkách. O válkách a vládcích jednotlivých zemí. Aniž by si to uvědomovala začala Írimë nenávidět svázanost světa, dělení na jeho kategorie, na rasy, na království. Na svět s magií a bez magie. Začala nesnášet vládce za jejich povrchnost a život v teplém zámku se služebnictvem, zatím co ostatní tvrdě dřou. Našla znelíbení i ve vojáku, který ji vychoval a vše naučil, protože on tohle všechno co nesnášela opěvoval a zbožňoval. Když jí bylo devatenáct rozhodla se odejít. Tajně a uprostřed noci se vykradla ze svého skromného pokojíku až k ohradě. Jezdila na množstvu koní z něj, ale tentokrát si chtěla odvést toho nejvíce vzpurného koně, který tam byl, protože s ním cítila. Také nechtěla poslouchat co má dělat, chtěla žít tak jak se jí zlíbí. Toho koně pojmenovala Noë. Považovala to za znamení, když ji tento černý kůň sám ze stáda vyšel naproti, dodnes netuší čím to bylo, když doposud jí tento kůň vždy chtěl ublížit, ale tu noc s ním odjela z tábora s úmyslem, nikdy se nevrátit.

Sama si vybudovala malou kovárnu na úpatí Ilyrijských hor a vyrábí zbraně, které pak rozváží do různých království. Je jí jedno kam je odveze a kde je prodá. Není věrná jednomu místu, ale její zákazníci si ji díky kvalitě zbraní vždy najdou. Sama si sestavila vlastní jazyk, kterým mluví když nechce, aby jí ostatní rozuměli. Má jen pár vyvolených, které svůj jazyk naučila.