Merthoi, tak znělo jméno mého zesnulého otce, jehož jsem nikdy neměla poznat. Aspoň osud si to tak přál, stejně jako všechno ostatní. Ráda bych pravila, že o svém životě vím vše, ale nikoliv. Moje matka po smrti otce opustila svůj kmen a připojila se ke kmenu mého otce, kde jsem také vyrůstala a hlavně se narodila.

Netuším, kdo byl nebo kým byl můj otec, nikdo mi nechtěl říct pravdu jediné, co mi bylo řečeno, že byl stínopěvcem stejně jako já, ale to nebylo důležité.

Žily jsme v bídě a hladu, říkáte si proč by žena šla za něčím takovém, kdy se ve vlastním kmeni měla lépe? Byla to prostá věc, před mým narozením byla bojovnicí, tam také poznala mého tátu, ale kmen odmítl, aby má matka byla bojovnicí, ale pak jí být nemohla a tak odešla. Vzdala se všeho, čím byla, jen aby se o mne postarala. A nyní? Byla pouhou pradlenou či služebnou, vzala cokoliv se nabídlo jen, aby nás uživila.

Pamatuji se, jak často jsem chodila spávat s prázdným žaludkem za to jsme měli aspoň, kde složit hlavy a byli jsme v teple, byl to malý domek na okraji sídliště kmene. Ale byli to ještě růžové časy, když mi bylo 10 let má matka porodila Draikona, nevlastního bratra, o jehož otci jsme nikdo nic netušil. Matka mi nikdy nechtěla říct, zda byla znásilněna nebo měla milence nebylo to důležité, už jen protože hlavní bylo, abychom přežili další rok.

Tyhle léta se mi stala velice mlhavou vzpomínkou, skoro nic si nevybavuji. Možná protože to byli velice těžké začátky pro dítě jako já, ale jakmile se naskytla možnost odešla jsem do výcvikového tábora. Už jen kvůli tomu, aby se měli lépe, živit dva krky a udržet nás vše tři naživu pro jednu osobu není zrovna jednoduché a co víc? Přála jsem si najít místo, kam bych patřila, kde bych se necítila jako cizinec.

A tady to začalo, očekávala jsem, že začátky nebudou zrovna lehké a bylo tomu tak, byli tu mladší či starší než já a já se cítila jako v pasti, první den jsem se osvědčila jako padavka.

Div mne nevykoply zpět, odkud jsem přišla, tedy aspoň do doby, než zjistily kým vlastně jsem. Nejprve jsem nechápala, co je na tom být stínopěvcem, ale čím déle jsem v táboře byla všímala jsem si velkých rozdílů, třeba má síla. Nebyla tolik dobrá jako u jiných Illyrijců něčím výjimečná dalo by se říct průměrná, ale tam? Podprůměrem běžného válečníka, ale za to jsem vynikala ve své ojedinělé magii stínu.

Nejprve mne děsila představa, že ty věci ke mne tiše mluvily, ale svým způsobem se stali časem součástí mne samé jako by k sobě patřili. Ale i přesto jsem se musela snažit více než ostatní, abych udržela krok s ostatními.

Někdo by řekl, že díky svému nadání si najdu mnoho přátel, ale pravdou bylo, že jen pouhé tři jimiž byl: Aime,Haierre a Ilia. Naše začátky přátelství byli poněkud zvláštní, už jen protože Ilia div ze mě jednoho dne na tréninkové ploše nevymlátila duši, možná to bylo tím, že jsem nedokázala přestat usmívat. Ještě dnes si pamatuji jak ti dva jí ze mne sundávali a já zůstala ležet na zemi a z plného hrdla jsem smála.

 Bylo to poprvé za 30 let mého života, co jsem se skutečně zasmála. I přesto jak potlučená jsem byla, cítila jsem radost jako nikdy předtím, netuším proč možná, protože byla jedna z mála, co mne nepodceňovali a brali mne jako hrozbu.

Toho dne, kdy sem si ošetřovala rány u ohně přišel Aime, který mi pomohl dokončit ošetření, však tento tichý mladík najednou začal tiše bručet, jak se za ní omlouvá, že takto rozzuřenou jí v životě ještě neviděl, i když si mne začal dobírat za to jak jsem se tam jen tak ležela. Jako bych si spíš užívala dovolenou.

Od toho dne jsme se začali postupem času stýkat častěji a více se poznávat, stejně jako zuřivost Ilie se proměnila v žár přátelského popichovaní.

Tyhle časy mého života v táboře byli snad jedním z nejklidnějších, do doby než přešla závěrečná zkouška.

Pamatuji si ten den nervozity, pachuť krve v mých ústech a plno krve. Ale dokázali jsme to všichni čtyři, bylo to také naposledy, kdy jsme se takto setkaly.

Nejprve Haierre, který zahynul při boji železnozubých zasáhnutím šípem přímo do hlavy. Ráda bych pravila, že pro všechny z nás to dopadlo dobře. Rodina IIie se rozhodla pro odstranění křídel, bylo to také naposledy, kdy místo ní cokoliv slyšeli. Poslední zprávu, kterou po sobě zanechala bylo, že odchází a Aime?

Měli jsme k sobě velice blízko, přes 150 let mi byl dobrým přítelem i milencem, ale nakonec i naše cesty se rozešli. V dobrém. Čas od času se scházíme, ale jako staří dobří přátele. Za léta bojů a neklidu jsme prožili mnohé, možná proto jsme ani jeden nedokázali společně přerušit kontakty.

 Však i rozcestí se jednoho dne opět střetnou, bylo to jednoho dne na bojišti, kdy jsem skoro Aimem prohnala kopí, ale ty křídla tvář bych poznala všude. Bylo to vskutku radostné shledání, ale ne poslední.

Aime mi sdělil, že pracuje jako jeden vojáku trenujíc mladé, jako tehdy kdysi nás. V té době jsem ještě nepracovala jako zvěd, ale i to bylo  oceněno za svou práci jsem se stala zvědem Fiplin, stejně jako pár dalších stínopěvců.