Narodit se v Keratu by se jen těžko dalo považovat za štěstí, tedy pokud se nenarodíte do rodiny vládce celého tohohle temného a hornatého království. Přesně to se stalo Camielovi, který získal tu čest, že nosí jméno Silvius, které náleží vládcům. Těžko by se dalo mluvit o klidném, šťastném a bezstarostném dětství. Svazek jeho rodičů byl čistě politický, tudíž ani o lásce ze strany rodičů se nedá mluvit. Jeho otec se primárně zajímal o vládu, aby udržel na uzdě svůj dvůr i vztahy s okolními zeměmi, jakž tak na neutrální hranici. Jeho matka se zatím starala o armádu, nad kterou měla hlavní velení. Jeho výchovu mělo na starost velké množství vysoce postavených víl, které se k němu chovali s vysokou obezřetností. Nikdo netušil, co od malého dědice čekat. 

Camiel se tedy už od malička pohyboval mezi intrikami, pletichami a pomluvami, které jsou součástí dvoru Keratu, jak dlouho si pamatuje. Velmi brzy se tak naučil, jak se chovat elegantně, jak měnit tváře a vystupování. Jak ukázat lidem kolem sebe, že on je ten, kdo má na vrch. Ovšem nikdy k tomu nezačal mít odpor. Byla to jeho druhá přirozenost, díky které dokázal vycházet s rodiči v jejich neutrálním a chladném soužití. Stal se jeho součástí a nedělalo mu to nejmenší problém. 

Po dovršení svých dvacátých narozenin, kdy jeho moc začínala nabírat na obrátkách ho jeho matka poslala do tréninku k jejich elitním jednotkám, mezi kterými kupodivu měli své místo i jednotky Sankoriů. Jeho matka ho ale neposlala na výcvik snad z dobroty srdce nebo ze starosti o to, aby se o sebe uměl postarat. Měla ho svým chladným způsobem ráda, ale nehodlala mu ulevovat. Tak se Camiel ocitl mezi vojáky z řad vyšších i nižších víl, které ho testovali. Fyzicky i psychicky. V keratské armádě totiž neexistuje, že by si vojáci stěžovali u nadřízeného kvůli potyčce nebo něčemu podobnému, pokud si to nedokázali vyřídit sami a zjednat si respekt, neměli tam co dělat. Ani budoucí vládce neměl žádné úlevy a jeho matka ho nehodlala schovávat pod sukní. To bylo jasné i vojákům i Camielovi. 

Ne málokrát se stalo, že se z výcviku vrátil s modřinami nebo krví, protože neuměl bojovat a jeho protivníci si nebrali servítky. Užívali si tu možnost dát mu do těla. Ovšem postupem času bývalo podobných večerů, kdy se vracel zkrvavený, míň a míň, až se v podobném stavu začínali vracet ostatní. Přece jen byl potomkem vládce, měl být nejsilnějším ze vznešených víl a vládnout jim, k čemuž začínal směřovat. 

Rostla jeho moc i síla. Učil se bojovat, ohánět se mečem, ale trénoval i svojí magickou moc. Občas se stávalo, že z některých potyček už někdo nevyvázl živý. Nebylo to ale jen vinou fyzických zranění, občas se stalo, že jejich mysl byla zničena, rozmáčknuta, zdevastována. Ukázalo se, že Cam své protivníky dokáže zlikvidovat ne jen fyzicky, ale i psychicky. Vznešené i nižší víly. Tahle likvidace už se ale jeho matce přestala líbit. Přicházela díky tomu o dobré vojáky, tudíž byl její drahý synek zavolán zpátky domů, do Sorditu.

Byl pryč necelé století, zdokonalil se v boji i ve své magii, ovšem čekala ho další zkouška. Tentokrát zkouška z intrik a přetvářky. Ani jedno z toho mu nebylo cizí a dokázal se v tom pohybovat jako ryba ve vodě. Jeho otec držel svůj dvůr pevnou rukou, aby se mu nikdo nepokusil vyrvat vládu nebo začít intrikařit proti němu. Jeho syn mu v téhle snaze přišel vhod. Byl mocný, okouzlující a začínal se prokazovat i jako zdatný manipulátor. Dokázal s trochou snahy odhalit intriky ještě dříve než se mohli zrealizovat, což jeho otec dokázal ocenit. 

Ovšem Camielův život v tomhle směru postrádal jistou dynamičnost. Proplétal se mezi vznešenými vílami, nahlížel jim do hlavy, když si zrovna nedávali pozor, lichotil ženám a užíval si toho, co mu život na dvoře jeho otce nabízel. Pro něj to byla zábava, ač pro ostatní dvory byly intriky a lži, kterými je keratský dvůr propletený, něco nechutného a odporného. Camiel se tu zkrátka cítil jako ryba ve vodě. Ovšem byl mladý a jednoho podobný jednotvárný život brzy omrzí, tudíž navrhl otci, aby byl vyslán do Evasiru, aby se přidal k armádě. To jeho otec uviděl jako příležitost, buď navázat dobrý vztah s Evasirem nebo alsspoň získat nějaké cenné informace. 

Tak se tedy Camiel podíval na druhou stranu poloostrova, kde během tréninku s armádou zjistil, že má v krvi i kapku evisirské moci nad vzduchem, ovšem nebylo to nic světoborného. V Evasiru moc dlouho nepobyl, protože byl společně s pár jednotkami poslán do Fiplinu, kde měli podpořit fiplinskou armádu. 

Nebylo nic zvláštního, že menší skupiny vojáků vyráželi na území železozubých na výzvědy a ukázat jim, že i víly a lidé mají dost síly, aby se dostali na jejich území. Cam se podobných výprav rád účastnil, protože to znamenalo strávit nějaký čas osamotě s vojáky, kterým mohl nakouknout do hlavy a zároveňˇsi vyzkoušet, jestli dokáže porazit i čarodějky. 

Právě během jedné takové výpravy se stalo, že narazili na podobnou skupinu jako byla ta jejich. Ovšem s tím, že mezi nimi byl i čaroděj, což nnbylo úplně běžné. Jak se ukázalo, o Camovi se doneslo i k Železozubým, což znamenalo jen to, že byl natolik krutým protivníkem, aby se o něm doslechly i čarodějky. Ještě překvapivější ovšem bylo, že ten čaroděj, chtěl souboj s Camem jeden na jednoho. Ten s tím neměl problém, ovšem zpětně musí sám přiznat, že jeho vítězství byla jen souhra okolností, přílišná sebedůvěra protivníka a štěstí, které kupodivu stálo na jeho straně. Tak se stalo, že dědic Keratu a následník Černozobých a budoucí vládce Dyribthanu spolu bojovali na život a na smrt a právě Camiel z tohoto souboje vyšel jako vítěz. Ovšem čaroděje nezabil, místo toho, ho donutil přistoupit na spojenectví mezi nimi dvěma. Tajné, křehké a málo spolehlivé, ale spojenectví. Přece jen každému se hodí nějaké eso v rukávu a právě čaroděj měl být to Camielovo. 

V armádě strávil ještě dalších pár desetiletí, během kterých se o něm začalo šířit spoustu historek, zvláště kvůli tomu, že dokázal zabíjet bez doteku. Využíval svou magii mysli a ničil mysli svých nepřátel, kteří si jí nechránili štítem. Stačila jedna jejich chybka a skončili. Získal si tak mezi vojáky pověst krutého a nemilosrdného zabijáka. Ovšem i jeho dny mezi vojáky skončili a to ve chvíli, kdy jeho matku zabil nájemný zabiják. Nezjistilo se, odkud přesně byl ani kdo to byl, protože ač se dostal nepozorovaně k manželce vládce a dokázal jí zabít, nebyl natolik prozřetelný, aby se nevydával do temných tunelů Keratu, kde ho roztrhaly stvůry z podzemí. 

Camiel byl tedy nucen vrátit se do Sorditu a získal od otce jisté pravomoci a volnost v rozhodování. Tehdy získal pod své velení celou jejich armádu a elitní jednotky a zároveň dostal také na starost vězení a vyslýchání vězňů, což mu jen vyhovuje. Zároveň ale nezapomíná na fakt, že s každým jeho odžitým rokem se blíží souboj o nadvládu nad celou říší, protože jakožto nejstarší z dědiců se souboj řídí podle jeho věku.