Někdo by řekl, že jednoznačně romantické, když si můj otec nalezl družku. Však hlavním problémem bylo jedno. Nikdy se to nemělo stát, nikdy ji neměl pojmout za svou a ona jeho. Oba totiž byli již zaslíbeny, někomu jinému. Tedy aspoň má matka ano.

Jelikož otec, patřil do velmi starého rodu, který zde na Kerat přišli již s prvním vladařem, jejich přátelské vztahy byli za začátku velice úzké, ale jak se vladaři měnili tím i náš rod. Přesto zůstal stejným, krutým, věrným a nelítostným. Jelikož můj otčím byl následujícím dědicem, vyžadovalo se po něm, aby si našel vhodnou partnerku a ta podle jejich měřítek matka nebyla. I přesto, že patřila ne příliš proslavenému rodu, nepatřila k nižším vílám, ale také ne k těm nejsilnějším.

Však bylo všemu pozdě, když matka otěhotněla. Vše se jen zhoršilo, její rod to natolik pobouřilo, že se jí zřekli. Pošpinila jejich jméno jen, proto aby šla za svým druhem a to samé otec.

Po svém narození jsem přišla o oba rodiče, netuším, jak nebo kdy. Jen vím, že takovou ztrátu malé dítě ani nepostřehlo. Do rodného domu Ortmathe jsem se dostala jako nemluvně. Děd se mne rozhodl ujat, ne milosrdenství nebo, že bych byla dítětem jeho syna, ale nýbrž kvůli mé moci. Skutečně jsem byla dcerou svého otce, o tom nebylo pochyb.

Co bylo tohle místo zač? Jedno z mála míst umírněný v horách, kde si rodina vybudovala skromné panství, tedy aspoň prý na jejich poměry bylo skromné. Jako nemladší dítě rodu Ortmathe nebylo vše jako peříčko. Bratranci mne odjakživa šikanovali, popichovali.

Aspoň do doby, než sem se naučila využívat svou moc, ale ani to netrvalo dlouho, než se vše vrátilo do starých kolejí. Jediná dobrá duše v celé rodině byla teta Aria, která se o mne starala, kdykoliv jsem došla potlučená zpět do komnat. Jen jediné snad rodině nezazlívám a to lpění na vzdělání a boji, tradice, ale především projev síly, že nejsem pouhý ubohý rod vznešených víl. Jež spoléhají na magickou sílu.

Ale to jak se choval ke svým ženám, bylo jednoduše. Ne dvakrát vhodné. Možná jsme měli možnost vzdělání a boji, ale nikoliv svobodu a o to se postarali muži rodu, jež naší moc poutali díky magii nebo magickým předmětů, které nám měli udržet tam, kde chtěli oni a být jejich.

Však i přesto, některé ženy z rodu podléhali, ale někdo jako Aria si dokázala udržet respekt. Jen díky tomu, že její muž se jí bál. Není divu,  její rudé oči přiháněli muže z rodiny k šílenství, ale já si to užívala.

Možná proto se na mne samé tolik život tam nepodepsal, ale to byl jen začátek. Když mi bylo pouhých 40 let, chtěli mne prodat zdejšímu šlechtici. A ten den byl mi i osudným, odmítla jsem. Zřekla jsem se jména Ortmathe a opustila jsem sídlo za pomoci Arie.

Přidala jsem se k vladařovi armádě, kde jsem poznala Aivela, naše první setkání bylo jako říct. Velice zajímavé. Hned první den jsem po něm mrštila štítem, když se mi vysmál přímo do obličeje a že jsem neminula. Očekávání, že mi vrátí zpět se nestalo, jen ztuhle chvíli stál a vydal se dále. Vypadalo, že po všem, ale jak se zdálo, nebylo.

Vrátil mi to pří tréninku, kde mě údajně shodil jen s malého srázu, když si nevšimnul, že za ním lezu. Ale však od tohoto dne jsme spolu vycházet nezačali, bylo to jednoho deštivého dne, když jsme se šli ukrýt do stanů.

Zdálo se, že má spolubydlící si do stanu přivedla společnost, proto jsem se venku třásla jako osika, když kolem šel Aivel. Jeho silně sevřená čelist, chtěla jasně říct, že má na jazyku plno poznámek místo toho mne pozval k sobě do stanu. Sám dobře věděl, že není nic dobrého v této zimě být klidně i celou noc obzvlášť, když prší. To byl ten osudný den, kdy jsem pochopila, že není tak špatný.

Naše pouto se prohlubovalo pomalu a jistě, nikoliv v romantickém slova smyslu, ale v přátelském jeden v druhém jsme našli přítele jak při tréninku tak na bojišti.

I přesto, že jsem pro boj byla stvořena jako valkýra pro válku, ten pocit ve mně vyvolával prázdnotu, jako kdybych nenaplňovala všechen svůj potenciál. Došlo mi to jednoho večera, když jsem s prázdným pohledem seděla naproti ohni a leštila jednu čepel za druhou.

Aivel si mne prohlížel tak starostlivě. Nebylo to jen tou prázdnotou, ale také tím, že Aria mi poslala zprávu, ať se vrátím domů a příjmu opět jméno Ortmathe.

I přesto, jak moc jsem svůj rod nesnášela, byla jsem jí zavázaná a neodmítla jsem. Opustila jsem armádu za povolení velitele.

Měla jsem před sebou těžší úkol. Jít domů.

Návrat a jméno jsem přijala pod dvěma podmínkami, že odcházím z tohoto sídla a hlavně, že s nimi nehodlám nic společného dále mít krom jména.

Ovšem Ariu jsem nezavrhla, ale také jsem se nehodlala dívat, jak na tomto místě chřadne. Nechtěla jsem nikdy skončit takto, silná žena spoutána okovy tohoto domu.

Netuším, kolik let uběhlo, než sem se odhodlala vydat za vladařem a vyhledat u něj něco pro stvoření jako já. Najít své místo v tomto světě.

Přeci jen se našlo něco pro někoho jako já. Vladař během let mé služby a věrnosti pověřil úkolem. Stát se velvyslancem, který bude navštěvovat Evasir. Byla to pro mne čest.

Však první návštěva neproběhla dvakrát tolik, jak jsem očekávala, ve volném čase zabloudím na tajný trh. Procházela jsem s nezájmem, dokud můj citlivý čich neucítil něco zajimavého a poměrně mocného.

Pak jsem to spatřila, byla to vlčice, tedy přesněji víla. Její mohutný krk byl svázaný želeným obojkem na řetězu, jak se tem tak bojovně tiskla, mě přimělo se podívat blíže. Ty oči, znala jsem se moc dobře, ale byla to hloupost. Potřásla jsem hlavou a chtěla jsem se vydat pryč, do té doby než jsem si všimnula přívěsku, jež se pohupoval v mohutné srsti.

Ten den jsem se prvně setkala se svou nevlastní sestrou. Ani netuším, co mě vedlo k tomu se jí ujmout. Zprvu to byla zvědavost, kdo je zač.

Nakonec však místo toho, abychom každá šla svou cestou, jsem jí sebou odvedla na Kerat.

Za společné roky jsme dost sblížily a vybudovaly si k sobě pevné pouto. Možná to bylo tím, že jsme byly každá zcela odlišná, slovně protiklad té druhé.

I přesto, kolik let uběhne, vím, že domov není místo, ale lidi.