Povím vám příběh, který se opravdu stal. Možná bude znít trochu neuvěřitelně, nepravděpodobně a ironicky, ale opravdu se stal. Budu ho vyprávět podle útržků své paměti, která pamatuje už tři staletí a budu vám vyprávět i z útržků svých deníků, které jsem nedávno nalezla a ve kterých za ta léta ještě pár stránek zbylo. Nebojte, nebude to dlouhý příběh, povím vám jen to nejzajímavější, jen to, na co si dobře pamatuju. Nebudu vám tu přeci lhát.

O mém původu se toho vlastně moc neví. I když jména obou rodičů znám, prvních několik let mého života mi zůstávají zatajena. Kdo jsem tedy? To se opravdu těžko popisuje. Moje první vzpomínky jsou trochu mlhavé a tak jen ve stručnosti povím, že jsem vyrostla na statku, kde se nacházel? To netuším, nikdy jsem neměla dobrou orientaci na to, kde se zrovna nacházím. Není to moc podstatné. Starali se o mně celkem dobře, zakusila jsem tvrdou práci, díky které jsem se naučila spoustu dovedností, které dodnes zvládám. Poprvé jsem objevila svou schopnost naslouchat zvířatům, a proto většina mých vzpomínek na tuto dobu patří do stájí, čímž vás nechci unavovat.

Když mi bylo asi 25, konečně jsem se dozvěděla kdo vlastně jsem. Odříznuta od života na statku jsem konečně vstoupila tam, odkud pocházím. Moje matka – Shairy Manistan – byla v tu dobu už asi měsíc po smrti a tak jsem jim konečně přišla vhod. Kdo byli „oni“? „Oni“ byli ti, kteří mě jako nepotřebnou věc odhodili pryč, nebyla jsem jim vhod, šla jsem z cesty na onen statek, kde jsem čekala na svou chvíli. Přišla poměrně brzo a teď jsem byla tady. Nebojte, opět se mnou nebylo zacházeno jako s živou bytostí, ale jako se strategickým majetkem. Do pouhého půl roku jsem měla svatbu. Na svého muže jsem se naivně těšila a tak jsem bez dlouhých řečí povolně souhlasila.

Můj nastávající byl překrásný, úchvatný, dech beroucí vůl, který mi nepřinesl nic dobrého. Ze začátku jsem byla omámená jeho krásou a zábavnou povahou, navíc náš sňatek znamenal spojení panství a tím i více příjmů pro nás a náš lid. Byl to dobrý svazek, chytrý, oboustranně výnosný. Yrael – tak se jmenoval – byl o dost starší, bylo mu už něco kolem 100 let, když jsme se brali. Uchvátila mě jeho znalost světa, hodně cestoval. Dodnes si pamatuju ten hloupý pohled, který jsem na něj každý den vrhala. Nechci se dlouze zastavovat i tady. Prožila jsem s ním 5 šťastných let. Říkáte si asi, proč se zmiňuji o někom, kdo byl součástí mého života jen 5 let? Manželé jsme spolu byli 133 let. Hrozné číslo, já vím, mnohem hroznější bylo to, že po pouhých 5ti letech jsem zjistila, s kým vším mě vlastně podvádí. Jeho šarm a krása okouzlili kdejakou další. Ach, jak mě pukalo srdce, když jsem jej poprvé přistihla v kuchyni s tou… Vidíte, už si ani nevybavuji, kdo se to s ním válel na stole.

Nechápu, jak mi to mohl udělat. Proč mi to udělal? Nejsem mu snad dost dobrá? Co má ona a já ne? Brečím. Už 3tí den jsem zavřená v pokoji a brečím. Ta bolest mě užírá zaživa a ničí mě do posledního dechu. Dech, ano. Není klidný. Srdce. Bije stále zběsile. Bojím se o sebe. Dnes večer zamnou přišel, opilý, a když se mnou byl, cítila jsem jen bolest. Nechci myslet na to, že to takhle bude i zítra, nebo pozítří, srovná se tohle někdy?

Už je to 7 let ode dne, kdy jsem ho poprvé přistihla při nevěře. Můj tělesný stav se od té doby zlepšil. Myslí, že se s tímhle faktem pomalu smiřuju. Lidé kolem jsou šťastní. Nemůžu to vzdávat. Musím to vydržet.

Z té doby se mi nepovedlo zachránit moc stránek z deníků, které jsem si občasně psala. Je těžké na tuto dobu vzpomínat i po tolika letech. Bylo poměrně zábavné sledovat pohledy služebných, které přes den sloužily mě a po nocích „sloužily“ jemu. Uhýbaly pohledem a starostlivě se ptaly, zda je všechno v pořádku. Kolikrát jsem chtěla zakřičet, že ne, že nejsem v pořádku, mé nitro křičelo, řvalo, volalo po spravedlnosti, ale… Změnilo by to něco? Přečetla jsem spoustu knížek o statečných dobyvatelích a milovnících, o zhrzených láskách a zraněných duších a občas jsem si jako jedna z těch postav připadala.

I přes to všechno se v jeho životě cítím výjimečně. Už delší dobu si všímám drobných ranek u služek v době. Venku potkávám i jiné s podobnými rankami a modřinami. Cítím se v jeho životě výjimečně, protože na mě ruku ještě nevztáhl. Ne, že by se vyžíval v něžnostech, ale nikdy mě neuhodil, nebo nestiskl moc pevně. Šílím, protože mě těší i něco takového?

Další dny se přelívaly do dalších a dalších osamělých dní, dokud jsem ke 100 letům našeho sňatku nedostala vlka. Byl zraněný, kulhal na jednu tlapu a můj drahý manžel si tak nějak myslel, že mazlíček mě uspokojí. Nakonec jsem díky právě tomuto daru konečně! Konečně! Konečně byla schopná odejít a žít. Ale to trochu předbíhám.

Když jsem ho poprvé viděla, myslela jsem, že je to jen vtip. Vážně mi dává tohle? 100 let a jeden ušmudlaný vlk? Jistě ho vyhrál, když byl se svými „přáteli“ zas v jednom z těch pochybných domů. Páchne jak ty jeho štětky. Jedno oko vypadá, jak kdyby mělo za chvíli vypadnout. Zkusila jsem k němu natáhnout ruku. Skoro mě pokousal. Místo jedné bestie mám teď v domě dvě!

První dny jsem se ke Calistrovi přibližovala jen velmi opatrně, ale musím říct, že ten chlupáč si na mě rychle zvykl, možná nebude tak špatný.

První měsíc je za námi a já vidím pokroky. Začala jsem dokonce vyžívat svou magii, abych se mu přiblížila a pomohla mu. Jeho oko už se zdá být v pořádku, občas zamnou přijde, i když nemám jídlo a jen na mě kouká.

Jsem ráda, že jsem to nevzdala. Mému choti nebylo pomoci, ale tohle stvoření si mě získalo celým srdcem.

Calistro je už mnohem klidnější a dokonce se se mnou i mazlí. Dalo mi to 3 měsíce a jsem ze svého úspěchu naprosto šťastná. Nikdy jsem snad nebyla šťastnější! Myslím, že mu začínám rozumět, nikdy jsem nečekala, že by vlci mohli být tak příjemná stvoření.

Z tohoto šťastného období mám spoustu ohořelých útržků, jsem ráda, že jsem jich dokázala pár rozluštit. Calistro se do mého srdce zapsal jako nositel světla. Konečně byla zas v domě radost. Bylo mi jedno co Yrael celé dny a hlavně noci dělá, konečně jsem si kompletně dokázala přiznat to, na čem jsem a pomalu to nechávala odejít pryč. S každým Calistrovým pohlazením mé srdce ožívalo. Začala jsem se díky němu učit naplno využívat svou magii. Koneckonců proměnu jsem měla v krvi, a protože jsem byla z dobrého rodu, nedělalo mi za chvíli problém se změnit ve vlčici.

Ač jsem dokázala pomocí magie jiných prodloužit svému věrnému druhovi život. Nedokázala jsem jej ochránit před smrtí kompletně. Tuto část jsem do deníku nestihla zapsat, ale ani jsem nemusela, pamatuji si jí víc než dobře. Ležela jsem v posteli se svým drahým vlčkem, hladíc ho po šíji a čtouc si jednu ze svých knih, tu se rozletěly dveře a v nich můj manžel. Leknutím jsem nadskočila a vzbudila chudáka Calistra, který už byl stár a churav. Yrael vletěl do pokoje a dožadoval se mého těla. Poslušně – jako vždy – jsem odložila čtení a poslala vlka dolů z postele. Yrael byl na mol. Nevím, co to měl pod kůží, ale začal na mě křičet. Žárlil. Prý že šoust-, že mám až moc ráda svého vlka. Uraženě jsem mu vlepila facku, aby se alespoň trochu probral. Takovéhle chování k někomu, kdo trpí ty jeho „zálety“ si nezasloužím. Překvapivě na to nereagoval. Udělal, co měl a když se svalil do postele usínaje, potichu jsem se začala plížit s pokoje. Nepochybuji, že si sem ještě během noci někoho zavolá, já mu po ruce být chci. Uchýlila jsem se do jednoho z pokojů, kde jsem si ustlala u krbu a snažila se přestat klepat.

Netrvalo dlouho a začal se ozývat domem zuřivý dupot. Yrael nakráčel ke krbu a opět začal křičet. Asi ho to nepřešlo. Splnila jsem, co jsem měla, tak proč mě nenechá být. Tenká noční blůzka neschovala mé chvějící tělo a můj vlk po něm nevrle zavrčel.

Už si jen pamatuji, jak ho vzal pod krkem, vytáhl nůž a nemilosrdně ukončil jeho život. V mžiku jsem ztratila to jediné, co jsem milovala. Zachvátil mě vztek. Asi poprvé mě zachvátil takový vztek jako právě tu noc. Plápolající oheň osvětloval tuhle vypjatou situaci a můj muž se ke mně poprvé zachoval jako k jedné ze svých kurev. Omlouvám se, ale jinak to zkrátka nazvat nejde. Cítila jsem jeho hrubou sílu, cítila jsem, jak se mi pod jeho obříma rukama svíjí tělo, a mohla jsem jen odhadovat, kolik modřin budu mít ráno. Tedy, pokud nějaké ráno vůbec bude. Nikdy jsem nechtěla říct, že by mě za celé ty roky znásilňoval, v porovnání s tímhle, to bylo opravdu romantické a něžné milování. Dnes tomu ale bylo jinak. Snažila jsem se křičet o pomoc, ale praštil mě tak silně, až mi roztrhl spodní ret a já ucítila tu nepříjemnou pachuť. Nechci ani líčit, jak ošklivě mi v tu chvíli říkal, co všechno mi říkal a co všechno mi dělal.

Po té noci se něco ve mně zlomilo. Něco, co dlouho viselo na vlásku, udělalo křup. Zavřela jsem se v zahradě a do domu zašla jen výjimečně. Yrael se cítil provinile. Nakoupil mi tucet vlků a snažil se se mnou trávit spoustu času. Seděla jsem jako tělo bez duše ve své zahradě a nevnímala nic a nikoho.  Tento stav sebelítosti netrval dlouho. Asi dva měsíce. Pomalu jsem se uchýlila ke svým nově pořízeným dárkům a nakonec začala mluvit i s Yraelem, dobré na tom všem bylo, že svou potřebu uspokojoval pouze na ostatních a ne na mě. Další měsíce už jsem to nebyla já, už tu nebylo nic. Už jsem měla v hlavě jen jednu myšlenku. Chránit své chlupáče. Častokrát jsem s nimi pobývala v lesích jako vlčice a čím dál méně jsem se vracela do domu. Proč taky?

Po 133 letech jsem se posadila před svůj domov a koukala na něj jako na naprosto cizí místo. Jako na mučírnu, vězení. Tu noc jsme nemyslela. Proměnila jsem se ve vlčici a spolu se svou smečkou odešla.

Tak končí jedna z největších kapitol mého života. Po dlouhá léta jsem žila s vlky v lesích a schovávala se před lovci. Nakonec jsem vyhledala jeden opuštěný dům, kde jsem žila opět jako víla a schovávala se tu i se smečkou. V tu dobu se nedělo nic zajímavého, prostě jsem pobíhala po lese, zdokonalovala se ve své magii a starala se o své vlky. Občas jsem zašla mezi lidi, abych si udělala nějaké přátelé a byla tak nějak v obraze co se děje. Jistě, nemohla jsem chodit jen tak, byla jsem maskovaná a skrývala se. Poznala jsem tu i někoho, koho jsem pojala za přítele, avšak mezi námi nikdy k ničemu nedošlo. Marcus byl jen obyčejný chlápek z lidu. Nic extra, ale byl na mě hodný. O mých vlcích však nevěděl.

Po pár letech jsem se stejně přemisťovala, aby mě opravdu nikdo nevypátral. A tak jsem spokojeně prožila dalších několik desítek let.

Dnes jsme byli na lovu. Lov srnek už nám jde mnohem lépe. Celá smečka má zas na několik dní jídlo a myslím, že se cítí spokojeně. Bělka je březí a tak doufám, že vlčata jako všechna ostatní vnesou do našich životů další radost a vše bude probíhat poklidně. Musím opravit střechu, jinak mi za chvíli naprší do pelechu postele.

Zápisky v denících jsou všechny podobného rázu a tak přeskočím až do doby, kdy jsem konečně potkala svou sestru a dozvěděla se víc o svém otci.

Ač jsem si přála, aby tohle trvalo věčně, nemohlo. Ráno jsem rejdila po trhu a kradla, co se dalo. Ano, v tu dobu jsem si užívala hodně zábavy, i když to bylo špatné, ale co se dělo dělat. Nedaleko ode mně se připravovala skupina lovců na lov – překvapivě – a já věděla, že to nevěstí nic dobrého.  Mezi lidmi se šuškalo, že s nedaleko usídlila smečka vlků a zabíjí jim dobytek a drůbež. Lháři! Moji vlci nikomu do revíru nechodí. Nedalo se nic dělat a já uháněla domů. Snažila jsem se převést své vlky přes hranice, ale bylo pozdě. Lovci se na koních rychle blížili a mě čekalo velké rozhodnutí. Jeden pořádný vlk v útoku je odradí a má smečka tak unikne. Ani jsme se s nimi nerozloučila. Ale rozumím jim líp než nikdo jiný, znám životy mnohých zvířat a vím, že oni na mě nezapomenou. Vběhla jsem proto mezi lovce a začala je prohánět daleko od mých druhů. Snad si beze mně poradí. Schytala jsem pořádnou ránu do zad od nějakého kopí. Když už jsem se loučila se životem, obepnulo můj krk lano. Asi jim nedošlo, že nejsem vlčice, ale víla. Byla jsem malá, já vím, ale i tak. Lovcům jsem se nakonec statečně vysmekla, jejich hlasy při lovu zněly nervózně, asi jim konečně došlo, že to co nahání je víla. Ať to bylo, jak chtělo, nakonec jsem se rozeběhla na trh vyhledat pomoc. Rána na zádech sice nebyla smrtelná, ale přesto bolela jak sto čertů a krve z ní teklo hafo. Nikdy jsem takhle zraněná nebyla a trochu jsem panikařila. Dobře, trochu dost. Dost hodně. Napadlo mě, že se budou všichni vyptávat, od čeho to mám, a nikdo mi nebude chtít pomoc, všichni uvidí, že jsem vyšší víla a bude tu ještě víc otázek. Ne. To jsem nemohla riskovat! Na poslední chvíli, když už jsem byla skoro u davu, jsem hbitě skočila do jedné z uliček. Jaké štěstí jsem měla, že si mě nikdo nevšiml. Možná mě ani vidět nechtěli. Možná měli všichni plno vlastní práce a možná jsem prostě měla štěstí.

Ano, měla jsem štěstí. Brzy se setmělo a po noci tu vysvitl nový den. Den, kdy se pro mě mělo všechno změnit. Změnit k lepšímu. To ráno jsem si myslela, že se nevzbudím, měla jsem hlad a přemýšlela o tom, že bych se měla proměnit zpět do podoby víly, ale ve vlčím těle mi bylo tak příjemně! Rozhodla jsem se tedy vytrvat, cítila jsem se ve svém bílém kožíšku – který byl teď značně špinavý – mnohem silněji. Lehla jsem si a čekala. Čekala a čekala, až se konečně objevila spása – Ava!

Když jsem poprvé přišla k Avě, její dům mi přišel velmi precizně uspořádaný, takový jiný. Ani jsem nevěděla, v jakém panství se zrovna nacházím a bylo mi to jedno. Zeměpis mi nikdy nešel. Když jsme večer seděly u jídla, musela jsem rychle vzpomínat na to, jak se používá příbor a i přes některé komické chyby při jeho použití – zvláště pak, když jsem se vidličkou podrbala ve vlasech – působila velmi mile. Nechápala jsem. Ale pak mi ukázala medailon, ten co mám i já a začala mi vyprávět o svém otci. Nakonec jsme zjistily, že jsme sestry. Myslím, že jsme si to obě tak trochu myslely a bylo dobře, že hlavně ona dala na svůj instinkt. Ještě že jsem na sobě měla svůj přívěšek, alespoň už teď vím, k čemu slouží! Musím říct, že je fajn mít sestru, i když jen nevlastní. Ale zase si budu muset zvykat na šaty a na tyhle další vznešené záležitosti, ach jo…

Dalších pár let jsem tedy strávila s ní a jsem tu dodnes. Žiju zase mezi svými, ale zvířatům jsem se nepřestala věnovat. Mám se dobře, jsem šťastná a konečně v sobě můžu objevit své pravé já.